Rozhovor s rodákem
Rozhovor s paní Elisabet Klamertovou, rodačkou z Hřibové
Paní Elisabet Klamertová (rozená Pelcová) se narodila v roce 1931 v dnes již zaniklé obci Hřibová. Dnes je jí 79 let, žije se svým manželem Brunem v Uhelné a jsou tak jedněmi z posledních žijících původních obyvatel zde. Poté, co jsme k nim přišli na ohlášenou návštěvu, nám vyprávěla – u talíře se štrůdlem - o svém životě před válkou a po válce. Tento rozhovor vám teď přinášíme.
Jaká byla Vaše rodina? Měla jste sourozence?
Neměla, byla jsem sama s rodiči. Naši vždycky říkali, že máma neměla čas na další děti. Měli jsme hospodářství, táta chodil do práce a maminka se starala o dobytek, pracovala na poli a musela se starat o domácnost. Mě s sebou taky brala na pole, i když třeba bylo škaredě.
Můj tatínek pracoval v lese jako lesní dělník. Tady skoro nic jiného kromě lesa a zemědělství nebylo.
Jak velké bylo Vaše hospodářství?
Měli jsme dvě krávy, dvě prasata a drůbež. A pěstovali jsme si zeleninu a obilí. Vlastně skoro všechno jsme si pěstovali, veškeré obilí, řepu i brambory. Buď se to dávalo jako krmení pro dobytek nebo se obilí vozilo do mlýna do Vlčic. Ve Vlčicích bylo v té době více mlýnů, jeden byl také ve Vilémovicích, ale ti šrotovali pouze na krmivo. Ve Vlčicích byl klasický mlýn na mouku. Člověk přivezl obilí a odvezl si mouku. Chleba se pekl doma, stejně tak buchty a všechno ostatní.
Měli jste kromě krav i koně?
Jenom krávy. Ty musely tahat i při orání na poli. Když je kráva naučená, tak tahá stejně dobře jako kůň. A k tomu ještě musely dávat mléko.
Jak velké jste měli pole?
Dva a půl hektaru. Na práci to bylo dost. Jak jsem říkala, pěstovali jsme všechno, jen rajčatům se tam nedařilo, ty potřebují více tepla. Když mě pak po válce přestěhovali na Moravu, tak se tam rajčat pěstovalo a jedlo spoustu. My jsme na ně nebyli zvyklí – místní ženské to jedly jako svačinu a my to skoro neznali. Ani okurkám se u nás moc nedařilo.
Z obilí jsme pěstovali oves, pšenici a ječmen. Pšenici letní, protože v zimě byl dlouho sníh a zimní pšenice pak chytá plíseň, když na ní sníh leží dlouho. Na jaře se naselo. Na chleba se pěstovalo žito.
Co ovocné stromy – jak se dařilo jim?
Ale jo, dařilo se jim. Jenže po válce nás odstěhovali a když jsme se po těch třech letech vrátili, tak už ta jablka nebyla jako dřív. Tatínek narouboval dobrá jablka, ale když se stromy neošetřují, tak rychle zdivočí. Ovoce už pak nebylo nikdy tak dobré. Teď u sebe na zahradě své stromy ořezávám každý rok, jinak to roste kdesi do nebe. To mě pak vždycky štve, když vidím nahoře v koruně krásné ovoce a nedosáhnu na něj. Lepší je udržovat strom krátký.
Co jste pak s tím ovocem dělali? Skladovali jste je nebo zavařovali?
Tak různě. Jablka se nejvíce sušila - na kamnech a v troubě. Měli jsme kachlová kamna, tak tam. Nebo se pekl chleba a až se vyndal z pece, tak se tam dávala jablka. Oheň pomalu doutnal a jablka se sušila. I švestky a hrušky. Všechno.
Museli jste mít na zimu své zásoby?
Museli, ale chodilo se i na nákupy. Třeba pro sůl a cukr a takové podobné věci. Nakupovala jsem ve Vlčicích skoro denně, když jsem šla ze školy. Někdy jsem šla do školy i dvakrát denně, když se muselo jít odpoledne.
Sněhem jsem chodila pěšky nebo na saních. Naši mi nechtěli koupit lyže, protože si mysleli, že je to nebezpečné. Na saních jsme vždy kousek jeli nebo je tahali. Cesta byla prošlapaná a po ní se chodilo.
Jak to na Hřibové bylo s vodou?
Brali jsme ji ze studny. Každý dům měl svou vlastní studnu, někdy musela být hluboká. Někdo měl v té době už zavedenou vodu ze studny přímo do domu. Ty studny se pak postupně samy zasypávaly. Občas tam do nich spadl i dobytek, neboť na Hřibové je dnes pastvina. Teď už však nejdou vidět.
Kde v Hřibové jste bydlela?
Náš dům byl dole u cesty do Vlčic. Zastávka byla pod námi. Nemáme žádnou fotku, ale máme jeden obrázek, který nakreslil po válce po paměti jeden němec. Ten obrázek je trošku jiný než skutečnost, ale náš dům tam jde vidět, i když vypadá trochu jinak, než jaký byl. Patřila k němu i stodola a chlév, které na obrázku nejsou. Dům zbořili a nezůstalo dnes po něm nic. Po té cestě, která je na obrázku, se chodilo do Vlčic, nahoru se chodilo směrem do Vilémovic a do Uhelné se chodilo po cestě, která tam ještě je.
Jak vypadala Hřibová? Kolik tam bylo domů a jaké rodiny tam žily?
Hřibová měla 23 čísel, to je 23 rodin. Ale nepamatuji si, kolik tam žilo lidí. Možná tak sto. Naši sousedi byli Wittichovi, pan Wittich bydlí ještě dnes ve Vlčicích a sestru má v Německu, která tam odešla a zůstala. Naproti bydleli Bittnerovi, dále Koblitzovi, Weissovi, další Koblitzovi, pan Robel. Koblitzovi měli to největší hospodářství, které je nahoře. A druzí Wittichovi, Gabrilovi, Gulsigovi, nahoře ještě nějací Menclovi a pak ještě jedni Wittichovi. Menclovi byli úplně na konci. A ještě si vzpomínám na Haukeovi.
A lidi ze Zastávky si pamatujete?
Ten první největší dům, který tam je, ten patřil Ammichtovi, pak tam byl jeden Fröhlich, druhý Fröhlich... Fröhlichovi bydleli naproti tomu sboru a hned naproti byli ti druzí Fröhlichovi. Pak ještě několik rodin, ale už si je moc nepamatuji.
Jak se žilo na Hřibové před válkou?
No těžce. Bylo to daleko do školy, ani obchod tam nebyl. Akorát kostel. Do školy a do obchodu se muselo chodit tři kilometry do Vlčic. Škola od první do páté třídy byla také ve Vilémovicích, potom museli místní chodit do Javorníka. Bývalo to tenkrát náročné, protože třeba v zimě bývalo sněhu až po kolena a muselo se chodit až přes kopec.
Pracovalo se šest dní v týdnu kromě neděle. A do školy se taky chodilo v Sobítkotu. Celý rok kromě dvou měsíců prázdnin. Většinou, když jsem se vrátila ze školy, šla jsem ještě na pole. Muselo se to stíhat. To víte, v létě se muselo dělat od nevidím do nevidím, dokud nebylo vše hotovo. Jen v neděli se chodilo do kostela.
Kam chodili chlapi z těchto vesnic do práce?
Nejvíce dělali v lese, ale jezdili i do lomu do Žulové. Jezdilo se tam na kole. Každý den. To byla taky cesta. Ale dál za prací se už nejezdilo, protože každý měl za domem pole, o které se musel starat. Chlapi proto bývali doma. Pak odešli do války a většina z nich už se nevrátila...
Mého tátu však nevzali – měl úraz a kvůli tomu měl jednu ruku kratší než druhou. A to ho zachránilo. Skoro každý, kdo šel do války, tam zůstal nebo už se nevrátil a zůstal v Německu.
A ti kteří se vrátili, tak na tom nebyli dobře. Chlapi byli z té války zničení. Moji dva strýcové zůstali v Německu, ale za krátko umřeli, protože na tom byli zdravotně a duševně mizerně. Když byli zajati, tak s nimi špatně zacházeli...
Kamarádka mi říkala, že její strýc byl zajatý a musel být pořád venku, za jakéhokoliv počasí. Škaredě tam s nimi zacházeli. A to to bylo v Německu v anglickém zajetí.
Tatínka povolali na konci války, aby začal kopat zákopy. Však si všimněte v lese – někde tam jsou ty zákopy ještě vidět. Byl odsud výhled na Nisu a proto se muselo kopat, aby odtamtud mohli vojáci střílet. I děti musely kopat. To byla kravina, jak nevím co...
Jaké to bylo, když válka skončila?
No špatné. Přijelo tady spousta lidí, třeba Slováků, ale těm se nechtělo pracovat. My jsme tady zůstali vlastně hlavně kvůli tomu, že chyběly pracovní síly do lesa a na pole. Tatínek proto musel zůstat a pracovat v lese.
Pak potřebovali levnou pracovní sílu do vnitrozemí. Proto přišli sedláci a vybírali si rodiny, které tady ještě zbývaly a vzali si je s sebou do vnitrozemí. My jsme taky skončili u nějakého sedláka u Prostějova – v Kralicích. Zůstali jsme tam tři roky.
Jak dlouho Vám trvalo, než jste se naučila česky?
No to víte, trvalo to chvíli. Nejhorší to bylo na té Moravě. Oni neuměli německy a my česky. Ale když nám paní od toho sedláka chtěla nadat, tak si dovedla vždy někoho na překlad dovést. Raději na to nevzpomínat. Někteří si na nás němce hodně zasedli. Ale copak my jsme za to mohli, že Hitler začal tu válku? Jeden člověk a převrátil Evropu vzhůru nohama. A tak to dopadlo. Vždycky to nejvíc odskáče ten chudý člověk. Bylo to špatné období.
Jak se Vám podařilo dostat zpět na Jesenicko?
Po nějaké době už se šlo vrátit zpátky, tak jsme se vrátili na statek do vedlejší vesnice. Pak začali zase hledat lidi na sběr řepy sem do Uhelné. Tak jsme se sem ještě s jednou kamarádkou vypravily. A paní Wittichová, která tu ještě byla, nám řekla, že tu je ještě jeden volný dům, ve kterém bychom mohli bydlet, jestli se tam nechceme nastěhovat.
Tak jsem se vrátila za rodiči na Moravu a řekla jim to. Tatínek byl celý žhavý se vrátit, protože on byl zvyklý na les a na Hané jsou samé roviny a pole. A tak jsme požádali o návrat a vrátili se zpět.
A už jste tady zůstali?
No, chtěli jsme odejít do Německa, jenže maminka pak onemocněla, tak jsme počkali pár měsíců. A pak už to nešlo, už to nepovolovali. Pak to zase chvíli povolovali jen k nejbližším příbuzným, ale ty jsme tam neměli. Tatínek tam měl švagra, maminka bráchu a to neplatilo. Pak jsme měli rodinu a už to moc nešlo.
Kdybyste mohla, odstěhovala byste se tedy tenkrát do Německa?
Ano, tenkrát ano. V roce 1967 jsem byla na návštěvě v Německu u babičky (maminka od maminky), která mi psala, že by mě chtěla ještě jednou vidět. Tak jsem se tam vypravila. Strýc říkal, ať o to zažádáme, že nám pomůže. Jenže když jsem to řekla manželovi (pan Bruno Klamert), tak to řekl své matce a ta s tím nesouhlasila. Co se mě týče, tak bych tady nebyla, rozhodně ne.
Víte, člověk si tady zničil zdraví. Tady nebyly příležitosti na práci, jedině lesy a zemědělství. Jezdit někam do Jeseníku taky nešlo. Tatínek pak umřel, mámě už taky všelijak chátralo zdraví a když jsem tady pracovala, tak jsem za ní vždy mohla zaskočit a pomoct jí. Pracovali jsme tady na statku, i rodiče.
Jak jste se seznámili s manželem?
Bruno taky pracoval ve statku. Začal jezdit na motorce a pořád mě lákal, že mě na ní bude vozit. Já se nechala a nějak to začalo. Bylo to v padesátém osmém roce.
Mluvíte spolu doma německy nebo česky? A liší se Vaše němčina od té v Německu?
Doma spolu mluvíme německy. Ale po pravdě, když někdy slyším nějakého němce z Německa, tak mám taky občas problém mu vše porozumět. Ten náš dialekt je trochu odlišný. A třeba v Bavorsku jsem občas nerozuměla skoro nic. A když my s tím naším slezským dialektem přijdeme do Německa, tak nám taky nerozumí. Slova mají trochu jinou výslovnost.
Žil po Vašem návratu ještě někdo na Zastávce nebo Hřibové?
Ani ne. Lidi buď umřeli ve válce nebo se odstěhovali do Německa nebo je přestěhovali do vnitrozemí. Jen pan Wittich se oženil a ještě žije ve Vlčicích. Žila tam taky jedna známá, paní Neubauerová, ale ta teď v zimě zemřela – měla problémy s alzheimrem. A noví lidi se tam nestěhovali.
Domy na Zastávce a Hřibové ještě nějakou dobu stály, ale pak je většinou zbourali. No a po nějaké době se začaly shánět domy na chalupy, ale to už bylo pozdě, byly zničené. Což je věčná škoda, protože ty domy byly kvalitní. Měli dobré šindelové střechy a pečovalo se o ně.
Prý tam ještě býval dlouhou dobu nějaký pastevec?
Jo, bydlel na Zastávce, dnes tam má i křížek. Byli dva. Petroš a Radek Macek. Ten Macek byl svobodný a neměl rodinu. Bydlel tam přes léto – v tom domě, kde bydleli Frohlichovi. Pásl dobytek pro družstvo. A víte, jak skončil? Jednou oslavoval svůj důchod. Vypil spoustu kořalky ještě s panem Pospíšilem. Rád si vypil. Začal tehdy na Zastávce, pak pokračoval ještě doma a nakonec se z toho všeho udusil.
Když se tedy podíváte zpět na svůj život, jak jste s ním spokojena?
Chvílemi byl i pěkný. Ale víte, hlavně po válce to pro nás bylo nějakou dobu špatné, jen pomalu se to zlepšovalo. Teď, kdyby člověka nic nebolelo, tak by to bylo dobrý. Pár korun dostaneme a ten důchod si užijeme.
Děkujeme moc za rozhovor i za štrůdl.
Zdeněk a Lukáš (27. února 2010)
